O SKUPINĚ 22

Novotruhnismus, novotruhnisté a Skupina 22

0 Úvod

            Fenomén novotruhnismu se zrodil takřka souběžně v básnických dílech českobudějovických autorů Eduarda Faua a Pierra Branschowitze již na konci devadesátých let dvacátého století. Přesné formulace a vymezení tohoto originálního, ryze českého uměleckého stylu, spatřily světlo světa v písemné formě přesně 9. ledna 1999. Tehdy v noci vznikl Manifest 22 a také prozatím dvoučlenná Skupina 22 na ustavující schůzi prvních dvou novotruhnistů, výše zmíněných zakladatelů. V tento den ale ještě nikdo nevěděl, že nový literární směr dostane přídomek „novotruhnismus“. Na své pojmenování musela nová literatura, nebo jak říkají sami aktéři podílející se na zrodu nového hnutí „Jiná literatura“, čekat až do prosince roku 2000, kdy po prvním velkém vystoupení již pěti mladých básníků na jejich „Podzimním salonu“ vznikl onen podivný název „novotruhnismus“ pro neotřelé pojetí básnictví. Od roku 2000 kontinuálně vystupuje Skupina 22 v počtu osmi až dvanácti členů, přičemž čtyři členové tvoří stabilní jádro již od doby jejího formování.

            Na tomto místě je důležité vyslovit otázku: Je vznik Skupiny 22 a stylu novotruhnismu víc něž marným počinem, více než recesí? Nebo se jedná jen o výstřelek lokálního významu, o experiment malého společenství autorů, příliš neznámých a amatérských na to, aby se jejich aktivity nedotkly pomyslného horizontu událostí, který nejen nepřekonají, natož za něj ani nezapadnou? Jak dokladujeme dále, jsou novotruhnisté natolik troufalí a sebevědomí, že pokud tyto úvahy jsou ochotni vůbec připustit, tak jen kvůli tomu, aby je vyvrátili desítkami protiargumentů. Autoři literatury ve Skupině 22, jak je všeobecně známo, však nic potvrzovat nemíní a svému okolí dokazovat oprávněnost svých postojů nehodlají už vůbec. Svou existenci si uvědomují sami před sebou a nevnucují ji, nechávají na každém pozorovateli a čtenáři, aby se s jejich bytováním vyrovnal svým způsobem. Odtud vyplývá bezvýznamnost veškerých snah novotruhnistický fenomén zařadit, škálovat a jakkoli převádět na činitele, které s ním synchronizují. Ty koneckonců determinuje prizma příslušných literárních analytiků, jejichž „chlebem“ to je.

1 Manifest Skupiny 22

            Následující řádky uvádějí originální verzi všech jednadvaceti tezí Manifestu Skupiny 22. Některé paragrafy Manifestu nevyžadují zvláštní komentáře, k stěžejním paragrafům se naopak vyjádříme s upřesňujícím rozborem.

Teze Manifestu 22:

§1 Naše literatura čerpá rovnou z Absolutna, útočí a bojuje proti materialismu ve všech formách.

§2 Intenzita a totálnost, enrgie nabití, sršení díla!

§3 Literární vzdělání i teorie jsou mnohdy zbytečné pro nejvyšší tvorbu.

§4 V naší literatuře je dovoleno použít neomezené prostředky za účelem vytvoření maximálního účinku.

§5 Autor není vázán formou ani normou, pokud sleduje cíle vytčené v paragrafech manifestu.

§6 Naše literatura je zcela apolitická, není v kontextu s takzvanou realitou, nepopisuje ji. Žádné určité reálie, sociokulturní rámec, takřka žádné popisy!

§7 Základním požadavkem je totální originál.

§8 Základem literárního díla je Idea.

§9 Cílem naší literatury je úplné vytržení z normálu za jakoukoli cenu, napsat nenapodobitelné, nevstřebatelné dílo pro jednotlivce, ne pro davy.

§10 Jsme proti zisku, hmotné stránce – vydáváme nízké náklady svépomocí, nikoli v komerčních nakladatelstvích.

§11 Literatura nemá být objektivní ani být objektivizována – analýzy kritiků, literárních odborníků a konvenčnost samotných spisovatelů jsou někdy překážkou Velkého díla.

§12 Nejlépe je o literatuře mnoho nevědět, a vytvářet ji.

§13 Nejvyšší literatura je ta, kterou si vytvořím sám pro sebe, která nadchne hrstku Prozíravých.

§14 Jdeme přímo proti průměru, každodenní běžnosti, pseudohodnotám, proti Kráse mnohých vstříc Kráse menšiny.

§15 Literatura je záležitostí několika.

§16 Jsme odbočnou větví, v koutě.

§17 V próze Jiné literatury panuje rychloromán – zhuštěný naměstnaný děj, stručnost a neředěnost.

§18 Psát málo, říkat mnoho. Těžiště prózy je v ději a ideách, v originalitě, příběhovosti, dialozích. Fakta jsou nedůležitá.

§19 Spása pomocí silného díla, vzbudit v čtenáři bouři, vzedmutí sil, otřes a šok, trans!

§20 Další prozaické útvary: proudy, overcrosy, remixy atd.

§21 Básně mají za cíl extatický trans čtenáře i autora, absolutní vzrušení, absolutní překročení mezí sebe, ulétnutí, výbuch, kolaps a zhroucení, polomy, odpal a pryč!

První paragraf Manifestu zmiňuje fakt, že literatura novotruhnistů vychází z Absolutna a absolutními tématy se zabývá. Ať už si pod pojmem Absolutno představíme cokoli, rozhodně za ním není třeba hledat něco náboženského a tajemného na jedné straně, na druhé straně však ani umělý prázdný pojem zastírající bezobsažnost či neuchopitelnou abstraktnost. Poezie novotruhnismu však odhlíží od lidských měřítek prožívání, od věcí obyčejného člověka. Obsahem nejsou světy rozbitých vztahů a pozemského trápení, nýbrž témata kosmického prostoru bez lidí, světa bez lidí, zvířat, událostí. Dominuje zachycení života netvarovaných energetických polí a magnetismu. Vracíme se do časů magie ještě před vznikem rituálů. Absolutno reprezentujeme sděleními. Která se našeho běžného vnímání vůbec nedotýkají, přestože hovoříme o židlích a sklenicích, je to způsob jak vyjevit nehmatatelné, nepopsatelné.

A tak konečně-vše naměstnané-si našlo ventil 11.10.1999, den poté už třímala Skupina 22 manifest nejen teoreticky, avšak již na papíře. Manifest zcela vyčerpávajícím způsobem ukázal veškeré teze tvorby 22, jasným, nikde neokoukaným způsobem. Avšak Kabele přestává být Kabelem, někdy těsně před tím, než s Ivanem vyfrkli na papír formulace Manifestu 22, bere si pseudonym Jurij Šakov. Jen ti dva vědí, odkud jméno vyčarovali, a jestli má vůbec nějaký reálná podklad.

            Manifest 22 je vyjádřením dlouhodobě vznikajících vizí, vytažených z mlhovin, je shrnutím, sumarizací. Je předvojem a filosofickou básí směru v literatuře, později nazvaného novotruhnismus. Psal-li tedy Pierre Branschowitz s Eduardem Fauem Manifest 22 jeden den, nepsali jej jeden den, leč jej v sobě nosili po dobu deseti let.

Ad §1: Boj proti materialismu představuje evidenci, neboť literatura Skupiny 22 odmítá popisovat a šířit obecné tendence povrchního přebývání ( rochnění v bloumavém nebdění plném přítmí, zaměněném za autentické bytí )

Ad §2 Ti, kteří zhlédli  básnické přemety Skupiny 22  v rámci jejich živého vystoupení, zažili protidepresivní, sluneční, silný mok. Lék na vše a rychlé seky samurajů. Z díla obecně ( nejen literárního) musí vycházet mimozemská síla, nikoli aby z vás pocit povznesení zadusilo –například prostřednictvím chmurů, psychického hnusu a skleslostí labilního autora. Tento je jev je v literatuře chronicky zakořeněn. Básnící jsou bohužel stejně jako ostatní umělci většinou slaboši a o svou nedostatečnost se dělí se čtenářem, protože potřebují jeho sílu, berou čtenáři klid a nerozdávají víc než paběrky. Se svým smutkem a bezmocností se vyrovnávají vypsáním se. Skupina 22 šíří jako dynama proud, to proto, že kdo nesrší vnitřně, nemůže napsat ani sršící dílo.

Ad §3 Všechny kurzy tvůrčího psaní, zákonitosti a předpisy jsou Skupině 22 k smíchu, nezajímají ji. Ignorují to, že  se má hrdina románu vyvíjet, že báseň má obsahovat konflikt, nedbá recepisů, nečte značky. Důraz na obsah je doprovázen odklonem od vybroušenosti a estétství.

Ad §4 Maximálním účinkem Literatury 22 je míněno očištění diváků a odstranění překážek, růst, zotavení, dílo má zatřást posluchačem a vytřást z něj zlaté dukáty. Všechna tvorba namířena proti dekadentním stavům zemdlenosti, slabosti, vyčerpanosti, defétismu a smířlivosti.

Ad §6 Novotruhnismus je typický svou nevšímavostí ke smyslovým podkladům u literárního díla. Pokud se děj románu odehrává v přírodě, nepopisují se keříky, jde se antibalzacovsky přímo k věci, žádné užvaněnosti, přímé linie, zásahy rychlé a přesné, předbíhající tok času. Vyjít z doby, z omezení, a proto těžko najdete ve Skupině autora, jenž by plýtval papírem na vykreslování podrobností. Něco tak pomíjivého, jako jsou aktuální podmínky současnosti, dobové reálie jsou přehlíženy, nevnímány. Autoři novotruhnismu jsou staženi do svého vnitřního světa, který odráží nejuniverzálnější zákonitosti makrokosmu bez analýzy jednotlivin. Záměrem je odhlédnutí od momentálních a lokálních znakům a všímat si unitárního pole, které existuje za fenomény. Odtud tedy pramení jinak stěží pochopitelný nezájem básníků Skupiny 22 o okolní děje, novinky a módní trendy.

Ad §7. Většina autorů Skupiny 22 opovrhuje autory minulosti i současnosti. Extrémní je taktéž totální odmítání autorit, životních i uměleckých vzorů, předchůdců či paralel s jinými díly s literaturou 22 koherujícími.

Ad §8 Ideje absolutna, volnosti, osvobození od utrpení, radosti a maximální sebevědomé energičnosti jsou v díle Skupiny 22 natolik dominantní, že nedopřávají mnoho prostoru jiným dimenzím v básních. Nejsilnější Idea odosobněného čirého vědomí, která je preferována v řadě básní potlačuje zcela veškeré konotace s běžným prožíváním čtenáře jakožto  zástupce normovaného člověka.

            V paragrafu 9 je přímo snaha o vyvedení čtenáře z pozemského otroctví postulována. Básně nenabízí dojem, zážitek, ani nerozvíjí cítění kladným nebo záporným směrem, leč běžnými a omezenými jazykovými prostředky ustavuje osobitý svět vyvanutí a překonání bolestí. Čtenář i autor jsou takovýmto způsobem vyvázáni ze standardních pout k zemi, rodině, druhému pohlaví a vlastně i k svému já. Protiváhou světu stvořenému je pak Nicota, do níž jsou všichni oslovení v básních vrženi. Formální dopomocí v této magické, spíš než literární operaci, jsou básníkům Skupiny 22 atributy hrůzy, exprese, militarismu a megalomanie. Jsou to však opět podružní činitelé, podřizující se diktátu celkového působení.

            V paragrafech 10-16 je popsán vztah novotruhnistických literárních útvarů ke kritice, nakladatelstvím a literárnímu světu vůbec. Zmiňovány jsou i postoje k potenciálním čtenářům, jejichž počet je a priori považován za nízký. To, že novotruhnisté nejsou vázáni smlouvami, sledováním prodejnosti, a tím pádem i náklonností nebo odmítáním kritiků, mohou si dopřávat luxus naprosté tvůrčí svobody. To vše samozřejmě za cenu toho, že nejsou téměř známí v literárním světě. Prvořadým cílem ranného novotruhnismu však bylo aspoň zanést klíčové ideje a východiska na papír a poté autoří své básně a romány nechali žít po svém. Došlo tak k unikátnímu obratu, který vykulminoval v období vrcholného novotruhnismu okolo roku 2007, a tím bylo vyhlášení stavu disentu.

2 Disent v rámci Skupiny 22

Skupina 22 spáchala abstraktní sepuku a přešla do vnitřního disentu. Disent je myšlen hlavně jako odštěpení, frakce či alternativa. Básníci ovšem nezamýšleli svým „disentstvím“ v roce 2007 příklon k punku nebo útěk žádné agresivní vymezení se oproti externímu. .

V plné síle života a v nejvrcholnější fázi vývoje, v špičkovém rozpoložení se sami o své

svobodné vůli novotruhnisté rozhodli pro odstoupení vzad z první linie veřejných vystoupení a píší pro nejvýše osm lidí. Rozhodně nedošlo k rezignaci, nýbrž o další rozšíření postojů nezávislosti na jakémkoli nakladatelství, protože několikero vzácných lidí, schopných porozumění, přichází na vystoupení Skupiny 22 samo. Ve své tvůrčí práci již nepěstují žádnou záměrnost, žádný cíl, nehledají odbyt. Na své životní pouti nechávají upadávat jen jako mimochodem pár drobečků jako vedlejší produkt svých jiných zábav, možná stejně bezvýznamných.

Během svých řídkých představení nechávají recitující básníci kulturní celky a pulzační literární pole stranou, naprosto mainstreamem nezasaženi. Zapovídají si cestu plných hal adorujících diváků. Dynamika davu ze své podstaty nedovoluje zajistit, aby čtenáři tvořili skupiny dokonalých absorbérů.

Vyhnout se chřtánu hlavního proudu přechodem do disentu je tedy zcela logické, protože hlavní kulturní řečiště je stokou slabošství v nejširším pojetí tohoto slova. A koneckonců autorství se nepřekrývá s tvůrcovstvím.

Disentství rovněž zahrnuje i vyhýbání vztahům a nátlakovým tendencím strážců literatury – oficiálním robotníkům psaní. Ze samé podstaty upoceného lopocení vyplývá, že kontakty s těmito sférami nezakládají podmínky pro vznik trvalých, ne-li nekonečných hodnot. Setkávání básníků vede mnohdy jen k pokukování jeden po druhém a jejich psychická zrcadélka odrážejí plochy svých sousedů a vše se podobá opisování jeden od druhého. Proto jde spíše o opisovatelství.

Vnitřní disent je dobrovolné, nezávislé rozhodnutí distancovat se od univerzalistického kulturního toku podporovaného obecně sdílenými slabůstkami a apetencemi. Je prohlášením o neexistenci smrti uprostřed hřbitovů zetlelých mrtvol. Je odchodem jednou provždy s vynecháním poslední večeře, bez mávání šátky. Je to hnutí s lecčíms neslučitelné, nekompatibilní a nepřizpůsobivé, nesdílí animalismus a redukci božského na lidské a lidského na zvířecí.

3 Časopis 22

Časopis 22 poslední dva roky vyjadřuje ideovou náplň stále více  vyhrocenější a revolučnější formy původního novotruhnismu.

Časopis požaduje nekompromisní řešení úpadku běžně dostupné literatury, považuje  sám sebe slovy autorů za „nejsvobodnější listem, co kdy nad zemí lítal“. Je údajně nejvolnějším polem pro ty nejdivočejší odrůdy, kde není autor, zcela přesně podle Manifestu 22, ničím vázán, je vévodou své volnosti. Skupina 22 uvádí v roce 2008, že „nastal čas pro totální odpoutání“.

Prohlásila ve svém Časopise 22, že hodlá být ještě militantnější, extrémnější, vytrženější a utrženější. Je to vzpoura proti zasmyčkovaným stereotypům, strukturám založeným na veřejné lži a vzájemně sdíleném bludu materialismu, jež podle novotruhnistů na nekonečném pásu veze všechny, co naskočili, do pekel. Ve svém prohlášení zahájili básníci novou reformu reformy a revoluci revoluce tím, že „škrtli sirkou v benzinovém háji“.

Pokud jejich konání působí dojmem úniku, tak potom jedině k sobě, do sebe. Introvertně se oddali očekávání apokalypsy. Konec světa však nastane jen v jejich srdcích a myšlenkově vypreparovaných psychických prostorech. Rozžehnáli se se zběsilou turbulencí světa a prohlašují, že básně jsou napsány, kompletně uzavřeny a to, co měl spatřit malý díl světa, bylo vyjeveno. Vrhají se do nového smyslu umění, třebaže v žádný smysl nevěří. Nakonec v psaní stejně pokračují a píší jen pro psaní samo. Definují se nově, a sice do kruhu. I takto chtějí nabourat klasickou logiku a neohrabaný řád světa, s nímž nejsou zajedno. V jednom z rozhovorů zdůrazňují: „Naše literatura je bez problému a bez pláče. Není zde konflikt, respektive všechny jsou vyřešeny naráz, v zrodu. Mlčíme písmeny, to je vyhovující“

Radikální holismus je jejich pravým postojem, navíc doprovázený tvrdým boj s chaosem. Definitivně se vymezují se proti všemu, zbožňující masařky a pavouky, a tak dostávají svému Manifestu 22 zcela, konkrétně tezi hovořící o existenci v koutě. Ale jejich kout je centrum, uchopili podle vlastních slov „hořící pochodně a v novém symbolosloví jsou neporazitelní, neboť jsou bez zbrojí ve vyčkávání uprostřed němých okamžiků.

Novotruhnistické pojetí textu je nahlížením slova jako zvuku, je cestou zaklínadel a odkazů vhodných kombinací fonémů do nestvořeného světa ticha. Text je jen jakousi síťkou na motýly, pomůckou, nazírací plochou magického zrcadla, v němž spatříme samovolnou řeč symbolů. Zcela nepřípustnými jsou v novotruhnistickém literárním i životním prostoru temné psychické stavy, pokleslé nálady, zesilování neovládaných instinktů a pudů psaním o nich.

Na vrcholu novotruhnismu je prostřednictvím Časopisu 22 vyhlášen stav „niholismu“. Termín nejspíše můžeme vyložit jako spojení slov „nihilismus“ a „holismus“. Pak nám bude naprosto zřejmé, jakými dalšími cestami se původně básnické hnutí vydává. Rozhodující je, že se prokazatelně dále vyvíjí a cizeluje, vybrušuje. Novotruhnisté přidávají i postuláty o „panstereismu“ – básníci Skupiny 22 se cítí doma v celém nekonečném prostoru a holistický přístup je patrný v básních, snažících se zachytit veškerý vesmír naráz ve všech jeho polypolárních aspektech, ačkoli se zdá, že na malé ploše básní je takové manévrování neuskutečnitekné.

Propaguje se mimo jiné i „antitempismus“ – opovržení, odmítání času jako veličiny i jako omezující dimenze. Dále je ustanoven „nonexistencialismus“ – jednak jako soubor stavů a postojů záměrně nacílených proti historickému existencialismu jakožto proudu slabochů a sebevrahů, jednak jako manifestace pojetí života novotruhnistů. Ti údajně nežijí, ale „jsou žiti, jsouce sami sobě paralelou, svými simultánními dvojself“.

4 Představení Skupiny 22

Najít smysl svých dnů a denně zahánět nutkání vše pojímat jako neurčitou náplavu nonsensu, to není vždy lehké. Boj s absurditou je tuhý, ale i legrační. Přelévá se i na jeviště Skupiny 22, kde absurdita vévodí. Nelze se jí již nikdy zbavit, pronásleduje novotruhnisty od samého počátku, marnosti musí stavět odolné hráze, aby se jim vše pod rukama nerozsypalo. V jejich vystoupeních se zápas s marnem markantně manifestuje. Hry jsou absurdní, hravé, volné a vyprázdněné. neviditelné ruce, jež tahají do zákulisí jsou neodbytně patrné.

Bylo řečeno mnohými vynikajícími umělci, že je nezbytné „vrátit umění jeho magický rozměr“. Ano, na umělecké pouti k podstatě všehomíra, jestliže je opravdová a upřímná, dochází všichni umělci k této mezi, k této propasti, jež všechno hrozí pohltit. Není třeba se bát, ačkoli je těžké v této fázi své umění natrvalo opustit. Nebo je tu možnost jiná – značně odvážná, až smrtelná a nesmyslná – pokusit se skočit do bezedna a najít takové umělecké prostředky, jimiž lze básnit o naší pouti do Metasfér. Novotruhnismus je právě takový pokus o kresbu nehmoty. Je opovážlivé se už nyní zeptat: „A proč vracet umění magický rozměr? Co když jej nelze ztratit, jen jsme si jej nevšímali?“

A jak přispěje novotruhnismus k naplnění této vize, této smělé a drzé teze o možnosti popisu Tajemství ve vší mohutnosti jeho světelnosti? Jednoznačně se musí z jeviště drát hodně radosti, vřelosti a poučení, vždyť se nespěje nikam jinam, než tam, kde už všichni jsou, aniž o tom vědí. Rozdrobenost, rozkouskovanost, rozpolcenost a nejednota jsou poraženy syntetismem-holismem, představení obsahuje všechno, vyjádřené všemi způsoby, pro všechny a je pro vždy platné. Pokud hovoříme o nadčasovosti v intencích dvaceti let, je to žalostně málo. Jediná akceptovatelená nadčasovost je všeplatnost pro všechny věky a kultury a místa ve vesmíru. Toto realizovat lze pod jedinou podmínkou – na jevišti musí probíhat taková aktivita, která obsahuje univerzální pravdy a odhaluje pravou přirozenost všeho. Není možné, aby představení prezentovalo jen omezené okruhy, musí vyprávět o všem a naráz, navíc nejen o lidech, poněvadž jsou i jiné formy života. Úplnost je tedy výstražná meta, fosforeskující návěstí a imperativ imperativů, kyne nám všemi možnými způsoby, ať nerotujeme v nějakých lidských vztazích či lokálních a časových podružnostech, žádá nás o „obejmutí“ Celku, rozluštění života a nevíření mozkem. Představení jsou v podstatě iracionální, mysl se neuplatní ani během jejich vnímání, ani během jejich psaní.

Nadlehčenost je doprovodnou charakteristikou holismu uplatňovaného během hraní na jevišti. Chce-li se pojmout vše, intuitivně se nahlédne, že to nelze provést tíživým smutkem, klesáním do temného podvědomí, ať si pod pojmem podvědomí představujeme cokoli. Tyto procesy jsou řízeny intenzivitou, kdežto v novotruhnismu se žádá extenzivita, a ještě přesněji: intenzivní extenzivita. Nikoli tedy manifestace zanoření do jedné hloubky, nýbrž rozpětí, ex-prese (tlačení navenek, rozepnutí...).

Pokud jde o magii, ta vždy spočívá v inscenacích představení rituálního významu, tedy ve spojení jistých slov ve společenství spřátelených lidí na vhodném místě v určitý čas, pokud jsou mimoto patřičně psychicky naladěni kvůli synergickému účinku. Nejedná se o vynález novotruhnismu, toto operování se slovem a posismy zde bylo odjakživa, Skupina 22 však hodlá moc slova znovu vzkřísit, oprášit a expedovat divákům bujaré salvy nadšení. Zpětné tázání se po smyslu, přínosu a poselství například třech turné po České republice, Slovensku a Německu v letech 2007 až 2010 tím nabývá více než jasných kontur.

V této spojitosti hledání a objevování starých cest je tudíž třeba zkoumat nové dimenze vtipnosti, humoru druhého, ale spíše třetího a vyššího plánu. Pátrat po tom, z čeho si lze ještě vytvořit vtip, aniž by se nevytratila ideovost. Rozetnout  otázku vážnosti versus humoru; jako by se však jednalo o něco rozpojitelného, odstřiženého. Odtud také vyvěrá postulovaná potřeba syntetismu, nového sloučení antagonismů (z hlediska lidského, jinak humor a tragično nejsou protiklady) do vyhrocené jednoty. Unitární pole – meta fyziků, Hegelova synteze, to nejsou příliš přiléhavé aproximace těchto snah na jevištích při performancích novotruhnistů, neboť jde o ryze neteoretické sloučení, o tragédii-humor-mystično. Šamanství slova, pohybu a skřeku amalgamuje neslučitelné, skrze jakousi hvězdicovitost se horor a humor sbíhají. („Humor“ a „horor“ ostatně znějí podobně coby spékaná protichůdnost.)

Na první pohled vzniká na pódiu extrém, což je vyjádření pro něco vybočujícího, cejch relativně vztažený k obecně chápané normě. Extrémní smích, návaznost parciálních syžetů napříč logikou nutí plakat a smát se zároveň. Novotruhnističtí performátoři nalézají spojitosti, tam kde nám otroctví logiky káže zákazy a nemožnost, právě tudy, zakázanými územími nezařaditelného se vydává poutnictví Skupiny 22.

Cílem je posouvat autora a diváka, směřování během představení do stejného rozuzlení – sundat škrabošky všeho, a tak prolomit kauzalitu a iluzornost vnímaného.

Nevýhohou profesionálního herectví je skutečnost, že často promění živoucího člověka v umělohmotnou loutku tím, že učí zahrát tu či onu sekvenci inscenace lépe; aby hercovy dráhy byly precisnější (strojovější, až strojené), jejich intonace a práce s hlasem vůbec pregnantnější. Výsledkem takové interpretace novotruhnistických her by byla proměna ve zcela jiné, nenovotruhnistické hry, v nichž by se utopila syrovost jako vitamíny ve vařené zelenině. Dokonalost a nedokonalost jsou tedy ve vztahu komplementarity, lze být dokonalí s poruchami a chybami, jež komplexní dokonalost zdůrazňují. Do jaké míry tedy zodpovídat za nápravu nepřesné linie, jež nejsou dle pravítka? Jsou snad pravítka pod drobnohledy rovná? Jistě že nikoli. Svět je chaos a dokonalost zobrazeného je nedosažitelná, myslíme tím dokonalost v lidském pojetí (potažmo řeckém, geometrickém, stovky let nás limitujícím k špičatým pravidelným rohům a čtvercům, kdy opovrhujeme vybočením z pravidelných schémat přesně jako v životě, kdy se necháváme vláčet v  dráhách daných našimi bludy).

            Přirozeně při tisícím opakování téže hry se divadlo přivede k dokonalosti v tomto geometrickém pojetí, vznikne chladný mramorový útvar, který obdivují lidé kvůli technicistnímu Krásnu. Krásné vytesané trojúhelníky ovšem navrhuje Skupina 22 rýsovat na papír, divadlo novotruhnismu je syrové, tedy autenticky lidské-životní, lehké, nepravidelné, spontánní, jinové, potlačující tvar. Emfáze je kladena na maximální odstranění překážek deroucímu se Logosu, čisté Ideji. Rozloučení se s tradicí tímto radikálním způsobem pak umožňuje nechat promlouvat dravý proud řeky, kterému se nestaví žádná elektrárna. Postavením vodních děl na dravých tocích by, obrazně řečeno, novotruhnsité spoutali, zklidnili, zpravidelnili, tedy celkově ztratili prvotní nezkažený ráz čistého čerstvého světa panenských promluv. Nestaví chodníčky kolem poezie, divadla, nestrukturují, nevyhlazují, poněvadž prvotní neartikulované zvuky a ranné pohyby se nedají nasimulovat, natrénovat. Takový divošský přístup, možná i primitivní, se nedá konstruovat a naplánovat, pouze prožít, a sice pokaždé jedinečným způsobem. Je třeba věřit, ne sobě, ale v princip původního neplagiovaného Jsoucna, v energii nezkrocených vhledů a na takovém základě divadelní hru příliš nevypilovat. Skupina 22 sází na „nechání se navštívit“: Hrou-Spontánní suverenitou. Divadlem má rezonovat prázdnota, pomlky, neupovídanost, malé chyby. (Vždyť teče řeka rovně, bez povodní? Je náš život přímka, krásná jak z žurnálu? Je řeka ubohá a nedokonalá, že teče tak křivě?)

            Divadlem pomáhá Skupina 22 bořit rigiditu totalitní moci Pseudoreality, která si přivlastňuje vše jsoucí v zdánlivě nesvrhnutelné hegemonii, jak naprosto trefně prohlásil Branschowitz: „Ničíme vžité vzorce“. Dodejme, že nikoli kvůli ničení samotnému, nýbrž pro ukázání prázdnoty systémů světa ( podobně jako rozebrané kolo na části přestává být kolem ve známém indickém příběhu). Logiku staví novotruhnisté na hlavu, stejně jako světský shon za štěstím, za korunovací a kralováním. Kromě toho dodejme, že opravdový novotruhnista se pozná již podle svého interního naladění: je pro něj absurdní a nemorální vůbec diváky očekávat.

            Výkony herců Skupiny 22 plně odpovídají beztvarému pojetí bezprostřední skutečnosti, tedy nepředvádějí nikoho jiného než sebe, nakonec skrz sebe nechají proudit esencialitu života. A tak entity mizí a na jevišti tančí amorfní Monáda, jíž novotruhnističtí herci toliko ustoupili, nechávají jen proudit; dle buddhistického: „Cokoli se objeví, nechte to jít.“

            Jak se vyjádřil v jednom interview Pierre Branschowitz: „Nezaměřujeme se na pilování rolí, kašlem na detaily. Veledůležitý je celek, jen být a nic nepřidávat. Na jevišti jen jste a necháváte to, máme to úplně puštěný. Je to trans, až potlesk diváků na konci nám dá vědět, že je konec. A my se proberem z toho Mimo a řeknem si-aha, my jsme hráli, jo? No, jsme jen loutkové divadlo.“

            „Jasně že děláme chyby. Jsme zaměřený do jiného bodu, ve třech tisících pod vodou taky nemůžete řídit to, co se děje v Himalájích. Počasí se vám taky může ohromně líbit, a přitom není připravený a plánovaný, chápete? Ne? Nechte to jít. Věřte v TO SAMO,“ dodal na toto téma i kolega ze Skupiny 22 Eduard Fau.

5 Závěr

Cílem Skupiny 22 není psát, leč žít a druhotně za sebou zanechávat tu a tam pár drobtů básní. Nebo snad než za sebou - je tlačit před sebou, aby básně letěly vždy napřed a předbíhaly autora. Ten nikdy nesmí být smířen, avšak konsternován, vlastní tvorba mu má být klidně odcizenou zónou, ve které má spatřovat neprobádaná zákoutí, ložiska tajemství, z nichž bude čerpat i on sám. O autora ani tak  nejde jako o čtenáře, a ty se najdou sami.Jako když se vrací včely do úlu, s unavenými křídly, podobně po lopotě na různobarevných květech čtenář objeví novotruhnismus. Nebo také ne, a to je také v pořádku. Důležité je, že novotruhnisti napsali životem, vytancovali jako včely do svých pomačkaných papírů scény prožívání z let devadesátých a prvních roků nového století.

Pokud by zůstalo pouze u reflexe vnějších událostí, ačkoli notně filtrované psychikami, pokud by novotruhnisté viseli jen na úrovni prožívání, jakkoli esteticky vybroušeném. nevznikalo by skutečné umění. Pravé umění tudíž není nikdy primárně estetické, čímž nemyslíme, aby bylo neestetické. Krásné musí ustoupit pravdivému. V prvé řadě  jsou básně návody k nadlidství. Básně jsou poctami neklesání, zbraněmi jako každé jiné, mají dosáhnout pojmutí chaosu, nesmířenosti s všudypřítomnými toky stok.

Bytování uprostřed Dvacetdvojky není snadné. Nejsme si jisti, zda všichni novotruhnisté pochopili, že tonus slovesného umění v jejich podání musí být naprostým diktátorem vůči jejich běžnému  životu. Odtud pramení děsivé diskrepance mezi standardním světem stereotypů a centrálou Skupiny 22, protože i ten nejspirituálnější postoj je pošpiněn člověčenstvím, malostí, jež se marně vzpírá nadvládě určitému typu poezie. Kdosi ze Skupiny se vyjádřil, že psaní je u něj způsob života. Co má ostatně člověk s vizí dělat? Stydět se za tu „nepraktičnost“, za marnění času? Odkývat kolemjsoucím, že už bude poslušný, že  se stane zase shánčlivým nesnílkovským strojkem na pojídání a dodržování pracovní doby? Život jako povinnost a závazek ve vykonstruovaném řádu, v němž je hra zakázána? Totalita sama sebe, tiché stiskávání tlačítek, umělý svět vydávaný za zelené výhonky přirozeného způsobu žití?

Všichni nedokážeme porozumět některým básním, které mohou mít funkci pobuřující výzvy ke změně a přehodnocení sebe. Skupina 22 nám dává všem sama sebe, abychom společně vykonali na své pouti lidstvím to nepříjemné, vykročili, protrpěli, nesouhlasili, poněvadž je mnoho času, příliš mnoho na to, abychom vnímali novotruhnismus v úzkém horizontu. Novotruhnisté vytvořili teprve předvoj toho, co staletími bude mohutnět. Vzpírají se zmáčknutí mezi housky hamburgeru dočasnosti,  nedovolují dobrovolné klaustrofobii povrchního vnímání, aby zajala je i čtenáře, pracují spolu s ostatními, aby se zorientovali. Poezie je jedním z možných nouzových východů, kterým se všichni  běží setkat. Možná že ani úplné pochopení deformovaného společného mateřského jazyka nebude nutná.

            Vývoj novotruhnismu se nezastavuje ani v současné době. Skupina 22 se věnuje od roku 2008 natáčení vlastních videoklipů poezie, experimentálním krátkým filmům, remixům audionahrávek vlastních básní a divadelních textů a v neposlední řadě vlastní experimentální hudbě komponované zejména prostřednictvím míchání nahrávek svých namluvených veršů. Neodmyslitelným dokladem toho, že novotruhnismus neustrnul v konečné podobě, ačkoli je permanentně ideově zakotven v Manifestu 22, je pokračování v rozvíjení audiovizuálních projetů, u nichž je patrný přesah a rozšíření myšlenek novotruhnismu do dalších forem umění.

V případě, že považujete některé informace či sdělení za opravdu důležité, můžete je v textu zvýraznit například takto.

Naši uživatelé

Zde je vhodné popsat, kdo jsou Vaši cíloví uživatelé a proč je právě tento projekt pro ně důležitý. Důležité je Vaše návštěvníky také motivovat, aby se na tyto stránky pravidelně vraceli.